Čokoládová manufaktura ve velkém

Všechny zdravím u nového článku, který, jak už z nadpisu zavání, není pečící ani vařící, ale navštěvovací. Ale dříve, než se do něj začtete, utíkejte pro něco sladkého, nejlépe s čokoládovým podtónem, protože vás zvu na prohlídku bio-čokoládové manufaktury v rakouském Riegersburgu, k jednomu z nejvíce inovativních a  nejvíce kreativních čokolatiérů světa, zkratka k proslulému Josefu Zottrovi. 

O čokoládovně Zotter jsem se poprvé dozvěděla v nápojovém lístku kavárny Sonnentor v Čejkovicích, která nabízí podle mě jako jedna z mála v ČR opravdovou horkou čokoládu, tedy napěněné horké mléko, do kterého si dle vlastního výběru hodíte 22 g tyčinku čokolády a strunkou rozmícháte, přičemž výsledkem je opravdu lahodný nápoj bez laciného kakaového nádechu. 

Již dlouho jsem se k Zottrovi toužila vydat, ale až toto léto nastal správný čas a to hned dvakrát! Protože moje návštěva nebyla pouze jednorázová (i když dvojnásobná není taky nic moc, ale přeci jen..), rozhodla jsem se sepsat několik postřehů, které mohou být snad užitečné a také nastolit čokoládovou vlnu, na níž, s nějakými malými přestávkami, hodlám plout až do prosince, protože pro mě podzim patří čokoládě 😊🍫.

Zotter sídlí v Rakousku, ve Štýrsku, konkrétně v městečku Riegersburg. Z jihomoravského Hodonína je to asi 3 hod cesty po dálnici, takže pokud bydlíte někde poblíž, jednodenní výlet se z toho určitě udělat dá, když vyrazíte v 8, v 11 jste na místě a to je asi tak ideální čas příjezdu do této lokality.

Během mé dvojnásobné návštěvy jsem vychytala dva naprosto odlišné dny, ihned vysvětlím. Poprvé to bylo srpnové úterý, tedy prázdniny a strašně pršelo, což je patrné na první fotografii. Podruhé to byla zářijová sobota a bylo krásně. V srpnu bylo v čokoládovně i přes špatné počasí opravdu úctyhodné množství návštěvníku a to zejména dětských, což je naprosto pochopitelné, dětičky se na čokoládu utáhnou vždy. Naproti tomu první zářijová sobota již byla daleko prázdnější, což tedy znamená v Zotteru stále plné parkoviště, ale okolní silnice byly, co se týkalo parkování, prázdné.

Zotter nabízí hned několik cest, jak si návštěvu sladkého podniku vychutnat. Tou nejtradičnější a podle mě pro začátek naprosto dostačující je Schoko-Genuss-Tour, která se nazývá Schoko-Laden-Theater und Essbarer Tiergarten. Je to ochutnávací prohlídka čokoládovny spolu s prohlídkou zahrady, formou sněz kolik můžeš, což by obzvlášť našemu národu mohlo být sympatické. A to za cenu 16,90 Eur pro dospělé, a poté od 5,90 do 13,90 pro děti, záleží, kolik jim je let, Zotter to poměrně ostře rozlišuje. U dětí od 0-3 let se očekává, že nevyjí půl čokoládovny, tudíž jdou zdarma.

TIP ČÍSLO 1: UDĚLEJTE SI PŘEDČASNOU REZERVACI NA WEBU ZOTTER

Je velmi prozíravé, uskutečnit si rezervaci na vámi vybranou hodinu na prohlídku čokoládovny dopředu. Můžete a nemusíte zaplatit předem a máte jistotu, že se na danou hodinu na prohlídku dostanete a také vidíte, jak moc je obsazená.

TIP ČÍSLO 2: REZERVUJTE SI PROHLÍDKU V ODPOLEDNÍCH HODINÁCH 

Pokud si chcete prohlídku gastronomicky užít a neomdlít již u druhého stanoviště ochutnávek a to buď z důvodu tlačenice či prázdného žaludku, tak velmi doporučuji rezervovat si prohlídku na 16, klidně i 17 hodinu. Při mé první návštěvě jsme měli zarezervovanou prohlídku na půl 12, což byla velká chyba. Jednak jsme nic předtím kromě snídaně nejedli, tudíž tuna čokolády na prázdný žaludek není moc dobrý nápad, a jednak nás zběsilý dav nenechal ochutnat všechno, co jsme chtěli a neustále nás někam tlačil.

Pro pohodový průběh dne doporučuji po příjezdu vyzvednout si vstupenku na pokladně (jinak se do zahrady nedostanete), poté si v klidu projít velkou zahradu, kde si můžete utrhnout a sníst co jen chcete, v případně přítomnosti dětiček oživit, jak vypadá ovce, lama, klokan, kráva, slépka a podobně-protože Zotter to pojal zoologicky, a poté se zastavit na oběd v bio restauraci, která je součástí zahrady a vytvořit tak dobrý základ pro vydatnou ochutnávku čokolády. Součástí zahrady jsou všemožné atrakce, zajímavé hry, šplhací centrum-i pro dospělé a spousta místa pro relaxaci i odpočinek. 

Návštěvu restaurace velmi doporučuji, jídlo je vynikající a personál ochotný. Za řízek s bramborami ze šťastného prasátka zaplatíte kolem 8 Eur a nezapomeňte si dát nějakou z Zotterových limonád, mě nejvíce chutnala pomerančová se šalvějí. Poté je výborné Teppanyaki s hovězím masem a tak dobré hovězí jsem snad ještě nikde nejedla. Je vám asi jasné, že již teď se nám zářil obličej s úsměvem od ucha k uchu a to jsme ještě čokoládu jen zahlédli.

TIP ČÍSLO 3: LŽIČKU, TUŽKU, PAPÍR

Po přesunutí do vestibulu u pokladen můžete ihned ochutnat čokoládový popcorn, který chutná nad očekávání skvěle. Až si takto ukrátíte poslední minuty a zavolají čas vaší prohlídky, přesunete se do malého kinosálu, kde vám zottrovská zaměstnankyně německy řekne několik vět o průběhu prohlídky. Člověk chodí manufakturou sám, bez průvodce, po skončení filmu dostanete malé telefonky, kde si sami podle čísel u různých atrakcí pouštíte komentáře. Pozor, je to v různých jazycích a také v češtině! Telefonky jsou podle vlaječek, takže stačí říct, že chcete český, pokud tedy český chcete. Na začátku prohlídky obdržíte také porcelánovou lžičku, kterou budete během prohlídky ochutnávat a na konci prohlídky ji vrátíte a stejnou, ale čistou, si můžete koupit v obchůdku za 2 Eura, jako památku na čokoládový den. 

Spolu se lžičkou si můžete vzít také papír a tužku na poznámky. To velmi doporučuji, čokolád vás čeká nespočet a ty, které vám nejvíce chutnají, si můžete zapsat a poté koupit v čokoládovém obchůdku.

Úvodní film trvá asi 20 minut a báječně vás uvede do toho, co vás čeká a také se dozvíte, kdo Josef Zotter vlastně je. Tento dvoumetrový pán s usměvavou manželkou a třemi dětmi, s každou botou jinou, to neměl vždy jednoduché, ale svou pílí a touhou nevzdávat se při prvních nezdarech to dotáhl až do bodu, kdy můžete procházet jeho čokoládovnou a nasávat atmosféru a báječně se bavit a pochutnat si.  Film je v němčině s anglickými titulky. 

Asi nebudu přesně vypisovat, co vše můžete ochutnat. Začíná se u kakaových bobů, každý chutná jinak, podle toho, kde se pěstuje, ale to už jsme měli u paní Herůfkové při návštěvě čokoládovny v Čejči. Už na začátku se vyplatí nespěchat, zejména u těch bobů, ty pro vás chuťově nejzajímavější si zapište a nezapomeňte ochutnat výslednou čokoládu z nich. 

Dětičky nás na začátku prohlídky u kakaových bobů předběhly a rychle utíkaly k čokoládovým fontánkám, my jsme šly pomalu a u jednotlivých stanovišť už bylo více místa. 

Celá prohlídka je důmyslně sestavená, zajímavá, kromě čokolády v tuhém stavu můžete ochutnat všemožné čokolády ve stavu tekutém, nugáty (ach..), různé oříšky v čokoládě, plněné čokolády a dokonce i už na začátku zmiňovanou horkou čokoládu v malé kavárně, která je součástí prohlídky a kde si v ceně vstupu můžete poroučet co hrdlo ráčí horkých čokolád a poté se koulet na další část prohlídky. Během celé trasy jsou vám k dispozici fontánky s vodou, na proplach úst a chycení dechu na další ochutnávky. Na konci odevzdáte lžičku a ti slabší jedinci taky slušný obnos v čokoládovém obchůdku. Co vám budu povídat, opět si budu muset odpustit obměnu šatníku, protože jsem namísto toho zásobovala spíž čokoládami, nugátem a oříšky. A taky kávou, Zotter má báječnou kávu, nezapomeňte se přesvědčit.

Doporučená délka prohlídky je 90 minut, ale pokud si ji chcete opravdu užít, může vám trvat i o hodinu déle. Ale to vůbec nevadí, nikdo vás nikam nežene a vy můžete v klidu vychutnávat a prožít sladké okamžiky po svém. Zotter má otevřeno do 19 či 20 hod, podle ročního období, v neděli je ale tradičně po rakousku zavřeno. 

Pokud by vám zbyl ještě nějaký čas navíc, či v této lokalitě budete trávit dovolenou, můžete se stavit na návštěvu hradu Riegersburg, či pro změnu manufaktury, který se věnuje sýrům. Určitě je v tomto regionu co vidět, na pomoc si vezměte tyto stránky, v češtině: https://www.steiermark.com/cs

Co říct závěrem? 

Myslím, že pro milovníky gastronomie a čokolády zvlášť je Zotter vhodné místo pro strávení příjemného a nezapomenutelného dne. Po dobrém obědě  se dá ochutnat po malých porcích všechno, co prohlídka nabízí, ale je to teda výzva. 

Já zde měla rozlučku se svobodou a asi jsem zvláštní, ale alkohol v plněných čokoládách, který byl přítomný pouze v této podobě, mi naprosto stačil. Až se tam ocitnete, dobře se rozhlížejte všude kolem sebe a všímejte si detailů. Josef Zotter má zajímavý smysl pro humor a umění, a manufakturu má opravdu promyšlenou a vyzdobenou do posledního detailu. Na WC vám hraje autentická nahrávka v podobě prozpěvování a skřehotání ptáků z pralesa, kde se boby pěstují, u akvária máte cedulku Fisch-TV a lavičky se zásadně jmenují Sonnnen-Bad. Vodotrysk má podobu až příliš realistického čurajícího chlapce a před vstupem vás vítají endorfiny. V zahradě je hřbitov čokolád tak smrtonosných kombinací, že se člověk diví, že doba života byla 3-4 roky. Přijeďte a uvidíte, opravdu to stojí za to.

Zdroj: Zotter.at

Zdroj: Zotter.at

A příště se můžete těšit jak jinak, než na čokoládový recept 🍫🍫🍫.

Zatím se mějte krásně

Lucka

Na návštěvě v čokoládovně

Ve znamení čokoládového listopadu jsem zavítala jedno páteční dopoledne do Čejče, na jehož samém konci nebo začátku, podle toho, odkud se zrovna jede, má paní Jitka Herůfková svou čokoládovou provozovnu.

Jitka je usměvavá chocolatiérka, která měla natolik ráda čokoládu, že se rozhodla jí naplno věnovat. Začínala čokoládovými lanýži, které vyrábí dodnes v hojném počtu a můžete je ochutnat v mnoha krámcích po celé republice. Zprvu pracovala s belgickou čokoládou Belcolada, dnes už pracuje s tou svou, kterou si sama vyrábí. Čokoláda vzniká pod značkou Herufek a spadá do kategorie BEAN2BAR čokolád (=od čokoládového bobu až po samotnou tabulku). Celý proces probíhá v Herůfkovic provozovně a tudíž je výroba čokolády plně v jejich režii. Tak pojďte spolu se mnou a projdeme si malovýrobu čokolády krok za krokem (ale vezměte si něco sladkého do ruky, pro jistotu J). 

Základní ingrediencí, bez které čokoláda nevznikne a která je naprosto stěžejní, jsou čokoládové boby. Ti, kteří to s čokoládou myslí vážně (a mezi tyto osoby paní Jitka bezesporu patří), si na výběru kakaových bobů dají velmi záležet. Vždyť právě ty ovlivňují výslednou chuť čokolády. Kakaové boby Jitka odebírá v bio kvalitě (ale ještě nemá certifikát, takže tuto informaci nemůže uvádět na obalu) ze šesti různých zemí, mezi kterými je třeba Belize, Tanzánie, Madagaskar a Dominikánská republika. Boby jsou jen z jedné plantáže, proto se označují Single Origin a každý druh chutná úplně jinak. Vliv na chuť mají i rostliny, pod kterými kakaovník roste. Na Madagaskaru je to banánovník a boby, které pod ním rostly, mi taky nejvíc chutnaly. Jsou v nich cítit, jak odborníci na čokoládu říkají, ovocné tóny.

Když dorazí čokoládové boby, je třeba pytel prohlédnout a boby protřídit tak, aby zůstaly jen ty krásné, neporušené a bez kazů. Sem tam se v pytli najde něco jiného než bob a to se musí samo sebou vyhodit, čokoládu s překvapením paní Jitka neprodává J. Třídění se dělá růčo, protože na to stroj není. Nějaký čas to zabere, ale je to voňavá práce, boby voní ještě neupražené. 

Když už máme jen ty nejlepší z nejlepších, je nutné boby upražit, při 120-130 °C, 10-20 minut podle toho, o jaké boby jde. Potom, co se boby upraží, tak se rozdrtí spolu se slupkou na malinké kousky, které je potom potřeba těch slupek zbavit. Separace slupek od bobů probíhá strojově, funguje to na principu oddělování jednotlivých částí na základě rozdílné hmotnosti. Takový přístroj si prý každý malovýrobce smontuje tak nějak sám, ale dá se i koupit. Když už máme jen podrcené kakaové boby, je třeba je rozemlet úplně, aby se z nich uvolnilo kakaové máslo a na konci byla hladká, jednolitá směs, které už se přezdívá čokoláda. 

Boby se nasypou do válce, který je na fotce vlevo a do něj se vloží kotouče, které jsou hned vedle vpravo. Pak se to celé zapne a frčí to klidně 72 hodin, ale nejmíň 24, abychom na konci měli konečně tu čokoládu. Když se k bobům nic nenasype, dostaneme 100% čokoládu. Ta je ale velmi silná a chuť je opravdu intenzivní. Čistá čokoláda je skutečně těžký kalibr, proto se k ní přidává cukr, abychom se u toho degustování i usmívali. Zpravidla se tak děje 5 hodin před koncem mechanického mletí, aby se cukr stihl pěkně zapracovat a rozpustit. 

A když tohle všechno máme, tak už si můžeme pískat, protože teď už jen zbývá čokoládu ztemperovat, tedy dát jí tu správnou teplotu, aby byla lesklá a tekutá tak akorát a pak nalít do formy a nechat ztuhnout. Kdo už měl s čokoládou něco do činění, tak ví, že tento krok, ač se nezdá, bývá zapeklitý problém. Ruční temperování na žulové desce je jistý druh umění, a když už se dosáhne potřebné teploty, která je také pro každý druh čokolády jiná (hořká/mléčná/bílá), je nutné teplotu stále udržovat při životě v temperovací vaně. A pak už se z ní můžou tvořit lanýže, pralinky, dorty nebo tabulky čokolády. Jitka si ty své čokolády balí do krásných obalů, na kterých je z rubu popsaný příběh, jak se dostaly až k vám.

Vidět výrobu čokolády takhle zblízka byl pro mě úžasný zážitek. Je skvělé, že v jedné místnosti proběhne celý proces a není třeba žádných velkých výrobních hal, obrovských strojů, palmových olejů, lecitinů a jiných konvenčně používaných berliček. Je třeba „jen“ trpělivosti, pracovitosti a touhy nevzdávat se, i když se čokoláda neleskne a jsou v ní bublinky. Já osobně kopu za tým potravin z poctivých surovin. A čím míň jich je ve výčtu složení, tím líp. Jitka tam má jen dvě, kakaové boby a cukr. Jednoduché věci bývají nejchutnější.

Produkce ručně vyráběné čokolády je možná jen v daleko menším měřítku, než ta mechanizovaná, v každém supermarketu za rohem Jitčinu čokoládu nekoupíte. A to je vlastně jenom dobře.  

Paní Jitka je nejen šikovná, ale také moc hodná. Má srdce na pravém místě a do svých lanýžů, dortů a čokolád vkládá lásku a poctivou ruční práci. Až někde v krámku uvidíte její Choco lanýže, určitě ochutnejte, nebudete litovat. A pokud je nepotkáte, nezoufejte, můžete si objednat choconiéru (to je čokoládová bonboniéra) na Jitčiných stránkách. Přijde vám krásně zabalená a voňavá. Prozatím se můžete těšit na příští článek, kde bude recept na jeden famózní Jitčin dort J.

Lucka

Listopad, měsíc čokoládový

Prohlašuji listopad za měsíc čokolády. V pět hodin odpoledne se už začíná stmívat, ráno to také nevypadá o moc líp a na mě padá melancholie té šedé, ne-zasněžené zimy. Té zimy, která začíná být v našich zeměpisných šířkách a délkách tradicí. Ale! Naštěstí existuje čokoláda. Tato tmavá hmota, kterou jsem vždycky v časech dětství dostávala velmi zřídka a za odměnu a vždycky třetinový podíl (ostatním dvěma sourozencům chutnala stejně tak), mě odjakživa fascinovala. O Vánocích jsem se těšívala na hrnec po rozpuštěné čokoládě a když na mě nevyšel, zpravidla zůstala aspoň vařečka. Od babičky jsme dostávali kočičí jazýčky. Nedávno jsem si je koupila a už nechutnají jako tehdy, možná jiná receptura nebo jsem už zmlsaná, obojí je velmi pravděpodobné. Dneska jsem nadšený čokoládový fanoušek. Obdivuji zručné cukráře (zdravím Pierre Hermého a spol.) a objevuji  stále nová a nová tajemství, které čokoláda skrývá. Pokud bloumáte po Praze a máte dvě hodiny navíc a chcete se dozvědět něco o její historii, Muzeum čokolády Choco-Story je tím pravým místem.

Tady je začátek prohlídky a ve vzduchu je cítit kakao :-)

Muzeum čokolády najdete v centru Prahy u Staroměstského náměstí. Za vstupné zaplatíte 270 Kč, studenti, děti do 15 let a senioři 199 Kč, děti do 6 let se dostanou do muzea zdarma.
Aby nám prohlídka sladce začala, po zaplacení vstupenky jsme dostali na ochutnávku dva kousky belgických truffles, U vchodu je také třeba zamknout si kabelku a veškerá příruční zavazadla do určených skřínek, to aby někdo zdejší koncept All the chocolate you can eat nevyužil po svém. Expozice začíná informacemi o prvních zmínkách o čokoládě, které jsou staré už 4000 let. V muzeu se konají v pravidelných intervalech asi 10 minutové ukázky výroby pralinek, které jsou poté rozdány přihlížejícím na ochutnání. Já si takhle přišla na mléčné pralinky plněné oříškovým krémem, které byly víc než vynikající. 

Mléčná pralinka s oříškovou náplní

Celá expozice je prezentována prostřednictvím posterů, ke kterým je téměř vždycky názorná ukázka. Dozvěděla jsem se třeba, že kakaovník je 8-10 metrů vysoký strom, ale pěstitelé jej nechávají pro snadnější sklizeň dorůst pouze do výšky 4 metrů, samotný strom začíná plodit od 6 roku a žije 25-50 let. A taky má několik tisíc květů o velikosti 1-2 cm, ale jen z 1-3 % těchto kvítků po opylení malými tropickými muškami vyrostou plody. Na kvítek se tady můžete podívat přes zvětšovací sklíčko. Vypadají jako malinkaté orchideje a na kakaovníku vykvétají dvakrát do roka. Také si lze vyzkoušet váhu jutového pytle, ve kterém nosič zvedá suchá semena. Není to nic lehkého, pytel váží 50 kg a zvedá se stokrát za den.

Kakaové boby různých odrůd kakaovníků

Květ kakaovníku

Docela mě překvapilo, že Aztékové a Mayové kakaové boby používali jako platidlo. Byly velmi vzácné a cenné, takže když jich někdo vlastnil deset, mohl si pořídit králíka, za jeden bob bylo jedno rajče nebo pět papriček. Je tady i popsána celá historie čokolády jako nápoje, spolu se starými recepty (škoda, že nemám květ oranžovníku, jinak bych ho hned zkusila). A taky si tu přečtete, že kostkový cukr je náš, český vynález! Přišel na něj ředitel cukrovaru v Dačících, Jakub Kryštof Rad. On se totiž dřív prodával cukr ve velkých homolích a manželka pana Rada velmi často pořádala dýchánky různého typu, na kterých servírovala spoustu cukru. Jednou si při porcování zranila svou něžnou ručku a tak její manžel za několik měsíců přiběhl s cukrem ve tvaru kostky. Ještěže ženy jsou od pradávna společenské, jinak bychom se s tou homolí pachtili doteď :D. 

Cukrové homole

V muzeu je toho k vidění tolik, že už se to pokusím shrnout jen do několika (málo) vět :-). Je tu velké množství historických šálků, ručně malovaných, vznešených a pestře zbarvených. Porcelánové bonboniéry, které si mohly dovolit jen dobře situované domácnosti a které kdysi čekaly v čajovém salonku všem na očích, až se bude servírovat dezert. A také velká spousta obalů od čokolád, takže se kouknete do minulosti, jak třeba vypadala úplně první Milka. Kromě truffles u vchodu a pralinek z ukázky, můžete ještě ochutnat pět druhů čokolád ve formě pecek, co se jich do vás vejde. Z toho jsem byla trošku zklamaná, doufala jsem, že ochutnám spoustu druhů, ale toto muzeum bylo zaměřeno spíše na historii a plno informací kolem čokolády. I tak jsem ale měla sladkého dost a byla jsem spokojená. 

Šálky na horkou čokoládu

Bonboniéry

Porcelánová bonboniéra, každý volánek pod sebou skrývá sladkost

Návštěva muzea je krásný zážitek pro čokoládové začátečníky, kteří se rádi o čokoládě dozví něco nového. Součástí muzea je i obchod s roztodivnými čokoládovými dobrotami, jejichž ceny jsou ale poněkud vyšší, a proto si příště upečeme něco extra čokoládového, aby nám to nebylo líto :-).

 Lucka

V ráji bylinek

Za devatero horami a devatero řekami, ale ještě stále na území našeho království, leží vesnička Čejkovice. Najdete ji na prosluněné jižní Moravě, barevnou a úhlednou, ukrytou mezi vinicemi a zdejšími vinnými sklepy. K těm se hrdě hlásí nejen Řád templářů, ale i desítky malých vinařů, kteří několikrát do roka rádi a ochotně pootevřou vrátka a pozvou vás na sklenku červeného. Když se podíváte mezi vinice pořádně, zjistíte, že jsou na kopečku „poskládány“ tak, že zbylo ještě místo na pár budov, kde se usídlil Sonnentor. Za svůj německý název vděčí Johannesi Gutmannovi, který v roce 1988 firmu založil a protože ruku k dílu přidal i náš rodák Tomáš Mitáček, máme dnes firmu, která sídlí jak v rakouském Sprögnitzu, tak v českých (místní čtou moravských) Čejkovicích.  A proč to vlastně udělali? Chtěli dát prostor sedlákům, pěstitelům bylinek, prodat svou úrodu tak, aby je to uživilo. Aby nemuseli živořit a dostali za svou práci řádně zaplaceno. Tak, jako si jejich záda zaslouží.

Zakladatel Johannes Gutmann s jedním ze svých pěstitelů; zdroj: Sonnentor

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak asi vypadal ten, kdo vám ušil vaši oblíbenou mikinu, tričko nebo boty? Jakou měli ti lidé náladu, co je zrovna trápilo, zda byli se svým dílem spokojeni? Tváře těchto lidí jsou nám většinou neznámé. 

Když přijdete do kteréhokoliv obchodu Sonnentoru, na stěnách uvidíte fotografii nejméně jedné usmívající se osoby, často v přírodě, držící pytel nebo košík. V této chvíli zbystřete, protože to jsou oni. To jsou skutečné tváře a jména, pěstitelé, kteří pro Sonnentor pěstují bylinky, které firma zpracuje tak, abychom si mohli koupit krabičku s čajem nebo kořením. Jsou to vlastně nejdůležitější lidé, protože bez jejich práce (a tím myslím opravdovou, tvrdou, ruční práci), by nemohl Sonnentor zabalit ani jeden čaj. Jsou to lidé, kteří i v dnešní době, kdy to rozjedete spíš s kravatou než s motykou, do toho šli. Zaseli, starali se, strachovali, sklidili, prodali, zorali a na jaře zase znova. A protože se rozhodli pro tu nechemickou cestu a dali vale všem pesticidům a jiným chemickým berličkám, mohli se stát pěstiteli Sonnentoru.

Čeští pěstitelé Sonnentoru ; zdroj: Sonnentor

U nás v Česku se našlo 25 odvážných rodin, které pěstují meduňku, měsíček, jitrocel, chrpu, mátu, kmín, růže, slunečnici, šalvěj a mnoho dalších.  Rostliny, kterým se nedaří v našem podnebí, jsou pěstovány v Albánii, Rumunsku, Nikaragui a Tanzánii. I když jsou tyto země daleko, stále je zachován stejný koncept fair trade obchodu. Sonnentor od pěstitelů suroviny vykupuje přímo (žádní záhadní prostředníci), takže pěstitelé dostanou mzdu, kterou si zaslouží.

Díky všem těmto lidem dobré vůle si můžeme koupit koření a čaje různorodých barev a chutí, které lze přezdívat bio. Já slovo bio nemám moc ráda, zavání to všeobecnou nespokojeností s tím, co je podle většiny normální, proto bych spíš použila slovo fér. Fér vůči lidem, kteří byliny pěstují, fér vůči lidem, kteří si produkty kupují a fér vůči přírodě.

Nikdy bych si nedovolila napsat tento článek, kdybych se sama o tom nepřesvědčila. Já totiž díky Bylinkové praxi, kterou Sonnentor pořádá pro studenty, prošla celou výrobou a viděla to všechno pěkně zblízka. Zkoušela jsem si nalepit etiketu přesně, tak abych pod ní neměla bublinky (no napoprvé to nebylo). Taky jsem posbírala několik desítek košů měsíčku (plný pytel má jen 5 kilo). A sakra dlouho trvá, než máte kilo slunečnicových okvětních lístků.

Mnoho věcí se dá ošidit, ale mátu ani meduňku nenasyntetizujeme, ta musí vyrůst a někdo se o ni musí starat. Protože vím, že Sonnentor svou filosofii do puntíku plní, vařím (nejen) s jejich kořením. Veselé názvy skýtají zajímavý obsah a moc mě baví je přidávat do jídla a čekat, co z toho vyleze.  Ty úspěšné kreace si tady můžete přečíst a zkusit to podobně. Anebo taky úplně jinak, kuchyňská tvoření jsou kromě toho, že nasytíte hladové krky, hlavně zábava.

Až pojedete někdy kolem Čejkovic, tak se zastavte. Protože nemají co skrývat, rádi vás provedou výrobou, podíváte se na okolí ze zdejší vyhlídky, a žízeň zaženete v místní kavárně nejen čajem.  

Už jste tam byli?

Lucka